V předkládané práci je řešena především problematika vnější komunikace, ale nelze
rovněž opomenout důležitost komunikace vnitřní, jelikož interní komunikace je dle
mnoha autorů hybnou silou celé organizace a zároveň předpokladem jejího úspěšného
fungování. Pokud má firma přestát všechny změny a útoky dynamického vývoje
vnějšího okolí a zároveň se jim přizpůsobit, je nutné, aby byla vnitřně homogenní, měla
ustálené procesy, sladěnou koordinaci všech svých aktivit, jejichž základem je dobře
fungující interní komunikace. (Holá, 2006) Vnitrofiremní komunikaci můžeme chápat
jako „systém propojující informačně a vztahově organizaci, respektive její zaměstnance
na všech úrovních organizační struktury.“ (Tureckiová, 2004, s. 111) Interní
komunikací se zabývá i Winkler (1998), který se od současných českých autorů liší
především tím, že komunikaci nechápe jako základ či podstatu, ale jako jeden z aspektů.
Autor popisuje komunikaci v organizaci jako kombinaci interpersonální, skupinové a
masové komunikace mezi lidmi, přičemž jako komunikační nástroje využívá kulturně
podložené symboly. Proces sdělování autor definuje jako vlastní obsah interakce lidí
prostřednictvím symbolické komunikace. Na komunikaci a interakci je tedy nahlíženo
jako na dva neoddělitelné prvky.
Vnější komunikaci můžeme chápat jako komplex všech forem chování, jimiž daná
organizace o sobě něco sděluje a komunikuje tak s okolním prostředím. Prostřednictvím
vnější komunikace instituce ovlivňuje své klienty a zajišťuje tok informací k širokému
okolí organizace. Externí komunikace také zajišťuje pro určitou organizaci zpětnou
vazbu, z čehož vyplývá, že v systému vnější komunikace mluvíme o komunikaci
oboustranné.
Na městských úřadech, ale i v ostatních organizacích veřejné správy, se v oblasti
komunikace setkáváme velmi často s vysokou nepružností, byrokratickými postupy a
malou mírou samostatnosti pracovníků, a to nejen v případě interní komunikace, ale i u
komunikace s širokou veřejností. Důvodem je stále převládající množství organizací,
které jsou tvořeny funkcionální organizační strukturou, kde jsou pracovníci sdružování
dle podobnosti úkolů, dovedností či aktivit. V těchto organizacích převládá direktivní
styl vedení zaměstnanců, který jistě brání rozvoji efektivní komunikace, ať už vnitřní či
vnější.
Pokud má dojít ke změně názorů, zaběhlých metod a zlepšení vztahů mezi
organizacemi veřejné správy a veřejností, je posílení vzájemné komunikace nezbytností.
Je velmi podstatné si uvědomit, že stále znát potřeby a vůli občanů je nesmírně důležité.
Obyvatelé si přejí žít ve svém městě bez problémů, v bezpečí, s fungujícími službami,
v příjemném a čistém prostředí s dostatkem příležitostí atd. Samotná obec potřebuje od
svých občanů, aby například pozitivně přijímali její aktivity, chápali její cíle a záměry,
aby vycházeli vstříc obci, když to potřebuje. V podstatě jde o to, aby občané vnímali
svou obec jako spolehlivého a důvěryhodného partnera.
